1. Prázdno

13. srpna 2012 v 14:34 | Tempe |  Deníky lovce

Říjen

Tu noc jsem stejně nemohla usnout.
Nevím, jak dlouho jsem se převalovala v posteli, ale bylo to dost dlouho na to, aby můj mozek stačil vypnout. I to byl jeden z důvodů, proč když se o půl třetí ozval zvonek u dveří, vylezla jsem z postele. Vlastně jsem za to byla docela ráda. Jen mně nenapadlo přemýšlet o tom, kdo by to mohl být. Přes své růžové pyžamo s animovaným myšákem Mickeyim jsem přehodila nejbližší mikinu a na nohy nasadila chlupaté papuče. Přece jen už byl podzim a první mrazíky se začaly prodírat skrz ještě relativně příjemně teplé počasí. A to hlavně v noci.

V zrcadle na chodbě jsem jen zběžně zkontolovala svůj rozcuch a dvěma tahy kartáče se pokusila své hnědé a lehce zvlnité vlasy alespoň trochu upravit. Ovšem pan nedočkavý za dveřmi znovu zazvonil.
Zhlasita jsem si povzdechla a rozrazila dveře dokořán.
Mohl tam být kdokoliv - v New Yorku se ve tři hodiny ráno děje spoustu věcí - a já čekala koholiv. Jenom ne policejního strážníka.
Lehce jsem nakrčila nos, tak jak jsem to měla a mám ve zvyku pokaždé, když se mi něco nelíbí. A brzké ranní policejní překvápko se mi doopravdy nelíbilo.
"Jste slečna Jennifer Johnson?" optal se mě hlasem studený jako vnitřek mého mrazáku. Přikývla jsem. "Mohu vidět vaše doklady?" zeptal se mě znovu a já znovu přikývla. Lehce jsem přivřela dveře a natáhla se pro kabelku, která ležela pohozená na chodbě, tam kde mi upadla, když jsem se odpoledne vracela z práce. Vytáhla jsem z ní svoji občanku a znovu otevřela dveře. Strážník ji několik minut studoval.
Mým malým bytem s nekřesťansky drahým nájmem se neslo jen tikání hodin. Zatímco strážnikovy oči zkoumaly moji občanku, můj pomalý a rozespalý mozek se snažil probudil. Všechny myšlenky jsem se snažila nasměrovat k tomu, abych z něj dostala odpověď na svoji jednoduchou otázku - co tu sakra dělá ?
Ale odpověď jsem měla již brzy dostat.
"Jste sestrou Angely Johnson?" položil mi další otázku, zatímco mi do ruky vtiskl moji občanku. A já? Já jen znovu přikývla. Sestřino jméno mi v hlasité ozvěně rezonovalo hlavou. Srdce se rozuteklo rychleji než by mělo a můj mozek si vzpomněl na naše poslední setkání…
Strážník mlčel, zřejmě na něco čekal. Zvedla jsem proto pohled ze země a tichým hláskem pronesla jedno tiché "Ano."
"Bohužel vám musím oznámit, že vaše sestra byla nalezena ve svém bytě zavražděná."
Svět se náhle přetočil před mýma očima a podlaha byla tam kde vždycky býval strop. Nechápavě jsem zamrkala, ale jediné co jsem spatřila byla černá temnota. Černá temnota, která mně volala sladkým hlasem Angely, mojí matky, mojí babičky, otce i děda. Těch všech, které jsem měla. Těch všech, kteří již zemřeli. Těch všech co…
Cítila jsem jak moje tělo dopadlo na zem potom co se mi podlomila kolena. Potom, co se mi z očí spustil vodopád slz (a přitom já nikdy nebrečím!). Potom co…
Vlastně nevím, co bylo potom. Neslyšela jsem strážníka jak mně žádá o to, abych odcestovala do Chicaga identifikovat tělo. Neslyšela jsem ani to, jak se rozloučil. Ani to, jak odešel.
V hlavě se mi honilo spoustu věcí. Ale nejhrozivější myšlenka, která byla mnohem silnější než všechny ostatní, se vracela čím dál tím častěji a čím dál tím s větší intenzitou. "Jsi sama, Jenny," šeptal mi sestřin hlas uvnitř hlavy. "Jsi sama, to jsi přece vždycky chtěla, no ne?" Opakoval to stále dokola a se stále větší záští. Zakrývala jsem si uši rukama, bouchala pěstí do země, brečela, křičela, ale… ona stejně nezmlka.
Nakonec jsem usnula. Vyčerpnáním jsem zůstala ležet ve své malé chodbě, tam kde mně strážník nechal…

Následujících pár hodin potom, co jsem se probudila, proběhlo takovým způsobem, že si z nich nic moc nepamatuji. Vím, že mně ráno vyzvedlo několik strážníků, já se musela rychle sbalit a vydat se zpátky domů, do Chicaga.
Cesta letadlem byla hrozná, křečovitě jsem svírala opěradlo svého křesla a letušky se mě několikrát ptaly, zda-li jsem v pořádku a já pokaždé jen přikývla, protože kdybych promluvila, pozvracela bych se.
Nemohla jsem ani zastavit ve svém starém domově, hned po přistání mně naložili do jednoho z aut s policejním odznakem na dveřích a zavezli mně do márnice. V černém pytli tam odpočívala moje sestra.
Angela vypadala pořád stejně. Jen na čele měla o několik vrásek víc. Vlasy ve stejné barvě, jako jsou ty moje, měla volně rozloženy kolem svého porcelánově bílého obličeje. Několik minut jsem hypnotizovala její andělský obličej a snažila se nevšímat bolestného šklebu na její tváři.
Vypadala, že jenom spí.
Doufala jsem, že otevře oči. Svoje krásné, kaštanově hnědé oči, které jsem ji celý svůj život záviděla. Ale ona ne. Ona spala dál. A já jsem věděla, někde tam uvnitř jsem to už musela vědět, že se už neprobudí.
"Jsi sama Jenny," zašeptal mi zlomyslně její hlas uvnitř hlavy a já se otočila na koronera. "Ano, to je moje starší sestra Angela Johnson."
Starý muž v bílém plášti jen přikývl. "Mohu,…" znovu jsem se musela nadechnout. Byla zde zima, ale překvapivě to tu vonělo. Ne po mrtvolách. Po… mátě. "Mohu se zeptat, jak moje sestra zemřela?" otočila jsem s otázkou na staříka.
"Bohužel, všechny bližší informace ohledně smrti vaší sestry jsou přísně chráněny a nesmí být nikomu prozrazeny."
Smutně jsem sklopila hlavu a pohledem upřeně hypnotizovala studené kachličky u mých noh. "Děkuji," řekla jsem po chvilce ticha a poté odešla.

Tumblr_lyl2chweyq1qd1b3no1_1280_large

Můj první podobrazník tady a můj první podobrázník u Deníků lovce :)
Takže, abych to tak nějak rychle představila. Jedná se o fanfiction na Supernatural a vlastně možná i tak trochu na fanfiction na jednu starou povídku, psanou ještě kdysi s moji milovanou Rougalenou. Jenny mi prostě uvízla v hlavě a já jsem ji musela vrátit k životu, i když to znamenalo poslat ke dnu Angie.
No, doufám, že se bude líbit, odpoustíte mi její krátkost a budete v očekávání nové kapitoly, kde se dozvíte zase něco nového, seznámíte se s bratry Winchestrovými (i když jen tak by očko) a možná i zjistíte, jak zemřela Angela.
Přeji příjemné počteníčko :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rouge Rouge | E-mail | Web | 13. srpna 2012 v 14:56 | Reagovat

ÍÍÍP - stačí to jako reakce? :)

2 Temprence Temprence | E-mail | Web | 14. srpna 2012 v 1:52 | Reagovat

[1]: U tebe? Vždycky :D

3 Neliss Neliss | Web | 17. srpna 2012 v 18:59 | Reagovat

Musím poznať seriál...?

4 Temprence Temprence | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 23:01 | Reagovat

[3]: Doufám že ne. Snažím se psát FF tak, aby předlohu nebylo třeba znát, ale těžko říct. Někdy se může stát, že mi myšlenky ujedou.

5 Annie Annie | Web | 18. srpna 2012 v 23:51 | Reagovat

Hrozně dobře píšeš, líbí se mi to (i když seriál neznám)!^^ Je hodně klišoidní, když napíšu, že se těším, jak to bude pokračovat? :D

6 Temprence Temprence | E-mail | Web | 20. srpna 2012 v 17:10 | Reagovat

[5]: juuu dekuji :) ja se vzdycky snazim ff psat tak, aby nebylo treba znat predlohu, takze jsem moc rada, ze se libi i neserialnikum :)
Klisoidni to neni, ja se spis bojim, aby klisoidni nebyla tahle povidka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.